Jak jsem se rozhodl podniknout svůj první velký výlet do světa? Pravý Vietnam, aneb jaké zkušenosti a kultura na vás čekají když se vydáte zemi procestovat s místním.
Vietname Jedeme!
Když pominu Českou republiku, Vietnam je první země, kde jsem krom turistických památek poznal také lokální kulturu a lidi. Akce poznej Vietnam vznikla na mě až nezvykle spontánně.
Po celodenním vánočním beach volejbalovém turnaji na Domynu, jsme s kamarády poseděli ve zdejší restauraci u výtečného burgeru. Burger jsme zapíjeli zlatavým mokem. Ehm, kromě pár podivínů, aka Jardova zdravá životospráva, kteří si dali vodu.
Na žádné naší volejbalové akci nesmí chybět téma letního soustředění v Itálii. Jezdíme tam každoročně, a tak počet návštěv některých pardálů už přesáhl dvojciferné číslo.
„Tak co Jardo, pojedeš letos zase do Itálie?“
„Hmm, letos asi ne.“
„Proč ne?“
Uchopím vedle sebe sedícího Nama za rameno a řeknu: „Letos pojedu s Namem do Vietnamu.“
Vietnamský Průvodce Nam Le Hoai
Vietnam je Namova rodná země. Žil zde třináct let a až poté se přesunul do Čech. Z půlky Čech a z půlky Vietnamec. Řekl bych, že spíše Vietnamec, nežli Čech. Takový Vietnamský domorodec, který se naučil česky. Veškeré plánování jsem tak přenechal expertovi, jež zná tamější jazyk, kulturu a především zde má většinu své početné rodiny. Řekl jsem mu: „Je to na tobě, Name. Věřím, že to zvládneš.“
Plán, o kterém mě Nam informoval dostatečně s předstihem, byl více méně jasný: „Pokud chceš jet se mnou do Vietnamu, počítej s tím, že budeme navštěvovat moji rodinu.”. Na znamení souhlasu kývnu hlavou a dodám: „Jasně, ty si tu šéf.” Namova rodina, rozprostřená pomalu po celém poloostrově, nám tak jednoduše vytvořila kostru našeho výletu.
Pravý Vietnam
Hned po příletu, nás na letišti vyzvedli Namovi nejbližší bratranci Sahn, Tony a Honza. Už z dálky mě vítali: „Ahoj, já jsem …”. Není se čemu divit. Česká republika je pro Vietnamce něco jako druhá rodná země. A jak je pro Čechy úspěch, když se dostaneme na západ, tak je pro Vietnamce úspěch, když se dostanou do Čech, také na západ.
První zážitek na sebe nenechal dlouho čekat. Po opuštění letiště jsem poprvé okusil pravý Vietnam. Dostal jsem facku od místní vietnamské parní sauny nastavené na „příjemných” 36 °C. Z krátkého zapotácení mě okamžitě vysvobodili řidiči hlasitým troubením. Vypadalo to, jako by si zdejší řidiči pletli klakson s plynem a brzdou.
Jídlo, Jídlo a Další Jídlo
Nasedáme všichni do auta a vydáváme se směr nejbližší vyhlášená restaurace sněz co sníš. Jídlo bylo skvělé, bylo zde vše, na co si člověk vzpomene: kachnička se šesti, svíčková … Počkej … vraťme se zpátky do Vietnamu. Na výběr jsme tu měli mořské plody všeho druhu, sushi, různé dezerty, spoustu nezvyklé zeleniny a ještě zvláštnějšího ovoce. Na zapití nechybělo ani lokální pivo Saigon. Jeden zákusek však vyčníval nad zbytkem. Ten jímž všem vládl. Byla to pravá třešnička na dortu, jejíž vyjímečná a nepopsatelná chuť mi utkvěla v hlavě dodnes.
Kráva Sem, Kráva Tam
Další zastávka byla Namova rodná vesnice. Samotná cesta byla plná vzrušení. Na nové dálnici jsme se proháněli téměř sami, vyjma zapomenutého stáda krav, kterému se očividně líbilo na betonu více, než na trávě, aut, které si krátily cestu v protisměru a chodců, kteří si dálnici spletli s brouzdáním v rýžovém poli. Už po pár minutách jízdy jsem viděl překročeny snad všechny silniční zákony, na které jsme v Evropě zvyklí, všechny kromě maximální povolené rychlosti. Někde se začít musí.
Jakmile se dopravní situace začaly opakovat a nechávaly mě klidným, rozjeli kluci druhé kolo. Povídají mi: „Vidíš támhle tu rozpadlou chatrč?”, „Ano.”, „Tak v podobném domě budeme bydlet.”, po chvilce zděšení, jsem se uklidnil, přijmul realitu a povídám: „Ok, hlavní je mít střechu nad hlavou.”. Když pominuly vtípky o tom, kam se chodí na záchod a jak člověk v chatrči vůbec přežívá, začali mě kluci učit, jak pozdravit nejváženější osobu v rodině – babičku. „Chào bà”, učí mě po cestě kluci.
Babička – Hlava Rodiny
Přicházíme k domu, který bych si ani ve snu nepředstavil. Mohutná stavba připomínající palác, žádný slam. Kluci mě připravili na to nejhorší možné a já jsem odměněn přesným opakem. „Chào bà.”, zdravím babičku, která nás vítá od prahu. Babička mě pozdraví úsměvem. Kromě babičky nás vítá i Namova sestřenice a teta. Tady už jde do tuhého a já celou jazykovou bariéru řeším velkým a přihlouplým úsměvem.
Po více než třiceti hodinové cestě bez pořádného spánku jsme byli doslova vyždímáni. Babička si toho byla vědoma, a tak nás poslala si odpočinout do našeho nového pokoje. Náš pokoj byl ohromný, každý jsme měli po jedné obrovské posteli. Postel sice ohromná, ale na průměrného Evropana malá, když jsem si lehl, tak mi z ní trčely nohy. Problém jsem vyřešil volejbalově. Lehl jsem si diagonálně.
Velkolepá Večeře
Po šlofíku mi Nam řekl: „Dneska večer dorazí pár známých na slavnostní uvítací večeři. To víš, to že jsme přijeli je tu ve vesnici velká událost.” Ještě před jídlem jsme šli pozdravit Namovy předky. Ano, je to tak. Vietnam je znám svou úctou a respektem ke starším. Lidé tu neuctívají Boha, nýbrž své zesnulé předky.
Přípravy na večeři byly v plném proudu. Zatímco se teta a sestřenka staraly o vaření, přinesl Nam na pokyn babičky koberec. Jelikož všechny diskuze probíhaly ve Vietnamštině, nevěděl jsem která bije a tak jsem se zeptal Nama: „Name k čemu ten sváteční koberec? To je na ozdobu?”, „Ne, to je na jídlo. Ke stolu bychom se nevešli, tak budeme jíst na zemi na koberci.”, „Nevešli? Jsem myslel, že přijde jen pár známých …”.
Z páru se vyklubalo tak na dvacet lidí, strýcové, tetičky, bratranci, sestřenice, babička, Nam a já. Koberec se na chvilku proměnil v pohádkový ubrousek – prostři se. Během chvilky byl plný misek s jídlem, které byly umístěny do jeho středu. Měli jsme kachnu s rýžovými nudlemi, polévkou a zeleninou. Opět nechybělo pivo. Hlavně strýcové dbali na řádném přípitku s jejich drahým synovcem a váženým hostem z Evropy.
Moje Nové Tety
„Cô Thang, cô Bang, cô Oanh …”, představují se mi tetičky (cô – čti ko, nikoliv co). Huf, ty mě teda s těmi jmény nešetří. Už tak jsem ze všeho kolem zmatený, jak je tu všechno jiný, teda kromě lidí, kteří mi připadají všichni stejní. Hru Jak se jmenuji, jsme hráli po celý večer. Hra byla jednoduchá. Vždy se ozvala jiná tetička, která začala ukazovat na sebe, na svoje sestry a říkat: „Cô …”. Ačkoliv jednoduchá, dostával jsem jedno K.O. za druhým. Ne a ne se trefit.
S tetičkami byla sranda a zároveň mi při večeři moc pomohly. Nebýt jich, tak tam tu noc asi umřu hlady. Poprvé jsem držel v rukou hůlky. Do toho jsem si musel přendavat jídlo z velké společné misky do malé osobní misky. Tetičky si mého trápení okamžitě všimly a nenechaly moji malou misku prázdnou. Ba naopak byla pořád vrchovatá a s ní se vrchovatěl i můj žaludek.
…
Name Děkuji Moc
Tak tady to máte. Takhle vypadal, z mého pohledu, náš první necelý den ve Vietnamu. Asi si umíte představit, že za ten měsíc a půl jsme s Namem nasbírali tolik zážitků, že by se z nich dala sepsat kniha nebo desítky článků. Ostatně jen můj stručný deníček, který jsem ve Vietnamu poctivě vyplňoval každým dnem, čítá na padesát stránek formátu A4.
Tento můj první velký výlet do světa byl magický. Navštívil jsem krásnou zemi, poznal skvělé lidi, naučil jsem se toho spoustu jak o sobě, tak o jiné kultuře a mentalitě lidí. A za to vše vděčím především svému průvodci a hlavně skvělému kamarádovi Namovi. Name děkuji ti moc za vše. Vím, že to se mnou nebylo občas jednoduché, ale nakonec jsme to zvládli a máme spoustu zážitků na celý život.
A tak, než se vydáme na naše další společné dobrodružství, pojďme si ještě jednou připomenout naše společné zážitky při zhlédnutí našeho (spíše tvého) videa:
Ano, dneska už bychom oba zeditovali video daleko kvalitněji, ale to je jenom o důvod více to tak také ponechat. Alespoň můžeme zavzpomínat na naše první střihačské zkušenosti.