Je možné vydržet v jednom vztahu po celý život? A jak toho dosáhnout? O tajemství úspěchu se s námi podělí moji prarodiče, kteří letos oslavili výročí diamantové svatby.
Moji Hrdinové
Moji prarodiče pro mě byli vždy velkým vzorem. Tím, že jsem je od malička viděl vždy pospolu, jsem si v hlavě vytvořil představu, že takto má vypadat správný vztah mezi mužem a ženou. Jejich společné soužití je daleko delší než můj celý život, dokonce více jak dvakrát. Vzali se v létě roku 1958, před více než šedesáti lety a před několika dny tak oslavili své výročí diamantové svatby.
„… Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých,
ve zdraví i nemoci,
v hojnosti i nedostatku.
Chci tě milovat a ctít po celý svůj život,
dokud nás smrt nerozdělí.“
Myšlenka míti po celý život jen jednoho partnera mnoho z nás děsí. Dnes pod nátlakem individualismu se již začíná opouštět i ve stále tradičních asijských zemích. Mě však tato myšlenka nadále motivuje. Věřím v ní, a věřit budu a to zejména díky mým prarodičům. Jejich příklad, mě pokaždé, když je vidím, motivuje jít stejnou cestou.
Výročí Diamantové Svatby
Když se zaměříme na monogamii, tak čím to, že dříve spolu lidé vydrželi celý život a dnes máme problém spolu vydržet pár let? Může za to dnešní doba, kdy se vymlouváme zejména na nepřeberné množství životních možností, které nám ztěžují rozhodování. Anebo je to z důvodu naší slábnoucí vůle a ztráty hlubší motivace?
Pojďme se společně inspirovat mými prarodiči, kteří akorát oslavili výročí diamantové svatby. Lidmi, kterých dnes již na západě moc nepotkáme. Lidmi, pro které měl manželský slib a celá vize rodiny obrovskou váhu. Těchto lidí bychom si měli vážit a učit se od nich. Já si svých prarodičů moc vážím. Jsem na ně pyšný. A zde vám přináším jejich moudrost nasbíranou během celého společného života.
1) Jak jste se společně potkali a kdy vám bylo jasné, že jste našli člověka, s kterým chcete strávit zbytek svého života?
Babička: „Potkali jsme se v Hefě … na pracovišti.“
Děda: „Párkrát jsme společně navštívili různé bary a divadla a každou sobotu jsme byli trsat v baru. Tenkrát, dobrý den, Boženko, počkáte na mě až pudete z práce? Viděli jsme se denně v práci, tak jsme si řekli, že se budeme vidět denně i doma. Tak jsme se vzali.“
2) Jaká je vaše nejhezčí vzpomínka na váš vztah?
Babička: „Vždycky to byly ty společný chvilky, ať už to bylo narození jedné dcery, nebo druhé, tak naše společné dovolené, kam jsme jezdili vždy s nimi.“
Děda: „Buďto jsme vzpomínali na nějakou dovolenou, nebo když se vylíhly děti.“
3) Jaká byla naopak vaše nejtěžší společná životní zkušenost?
Babička: „Když sem přišli Rusáci (1968) a já jsem nevěděla co je s dědou. Děda byl na vojenském cvičení na hranicích. To jsem prožívala špatně. Tvoje máma byla na pionýru a tvoje teta u našich a o dědovi jsem nevěděla.“
Děda: „Já měl samý dobrý situace. Žádné těžké životní situace nebyly.“
4) Co bylo to hlavní, co vám dávalo sílu vydržet spolu tak dlouho a to především v těch obtížných časech?
Děda: „Tenkrát to bylo normální. Byla samozřejmost toho druhého milovat a starat se o něho. Sílu nám dávaly časté společné chvilky. Společně jsme se domluvili a někam vyrazili v rámci peněžních možností.“
5) Co na tom druhém máte rádi?
Babička: „Někdy je chlap na zabití, někdy je zase bezvadnej.“
Děda: „Že mi vaří a nenechá mě umřít hlady… že se o mě stará po všech stránkách od vaření po praní, všude se o mě stará, tak to mám na ní rád.“
6) Co na tom druhém nemáte rádi?
Babička: „Když je protivnej.“
Děda: „Bába je někdy umíněná, když řeknu tohle nedělej, tak to udělá. Dělá zbytečný věci.“
7) Co byste doporučili dnešní generaci, aby spolu vydrželi tak dlouho jako vy?
„Osobní pochopení k tomu druhému. Jak jste se narodili po té revoluci, tak máte úplně jinej odlišnej svět.
Zájem o toho druhého, mít se rádi a vzájemně se tolerovat (hodně všechno překousnout).
Někdy se uskromnit. Ne, když manželka řekne: „Jedeme do Ameriky“ a teď byste na to neměli, tak byste si půjčili v bance. To kdysi neexistovalo.“
8) Myslíte si, že jsou dnešní vztahy odlišné? A čím?
Děda: „Říkám tohle se špatně dá ňák přirovnávat, když se teď změnil dost ten svět, co. To, co se teď děje, my nikdy neznali. Ňáký bydlet na psí knížku a takový, tenkrát to neexistovalo. Buď si měl ženskou rád, anebo si šel pryč.
Přeměnou celostátní strukturou života. Lidé žijí jinak, než jsme žili my. Taky se lidi hádali, že jo.
To známe, jak přišel Jirka a říkal: „Máme rybí domácnost.“
Já jsem říkal: „Co to je?“
Jirka: „Nemluvíme.“
Za týden přišel, tak jsem říkal: „Tak co, ještě je doma rybina?“
Jirka: „Ne, už je to dobrý, už zase perfektní.“
Každej se v životě pohádá, ale JAK pohádá! Někdo se pohádá, že za dva dni o tom neví a někdo se pohádá, že dá rozvod, skrz kravinu, že jo…“
Zhodnocení Rozhovoru
Musím se přiznat, že jsem si celý rozhovor představoval úplně jinak. Myslel jsem, že připravím otázky, které povedu a dostanu odpovědi, které jsem čekal. To se nestalo. Ukázal se rozdíl dvou generací. Nakonec přeci jen mé představy o vztazích a životě byly úplně odlišné od těch mých prarodičů.
Moje generace se naučila chtít víc. Začínáme mít vysoké nároky jak na osobní, tak pracovní život. V práci hledáme smysl, naplnění a požadujeme vyšší plat. Stejné požadavky máme i na partnera. Hledáme k sobě svoji dokonalou polovičku. Lásku si pleteme se zamilovaností, kdy nalezneme někoho lepšího, než sebe sama. Naše lepší já.
Co Jsem Si z Rozhovoru Odnesl
Rozhovor s mými prarodiči mi opět připomněl hodnoty, které jsou ve vztazích obrovsky důležité a naše generace je často opomíjí.
Být skromný. Co vlastně potřebujeme k životu kromě střechy nad hlavou, dostatku jídla, pití a někoho, kdo s námi bude všechno sdílet v časech dobrých i zlých?
Míti pochopení k tomu druhému. Uvědomit si, že náš partner, stejně jako my, není dokonalý. K dosažení harmonického vztahu, tak musíme chápat a respektovat naše vzájemné nedostatky.
A především míti toho druhého rád. Milovat ho. Nepleťme si zamilovanost s láskou. Láska je na rozdíl od zamilovanosti věčná a není problém někoho milovat i po dobu šedesáti let.