Na Taiwanu jsem toho za těch osm měsíců prožil opravdu mnoho. Zažil jsem zde jedny z mých nejkrásnějších životních zkušeností, které střídaly propady do hluboké tmy. Nechme však ty krásné a pozitivní zkušenosti na jindy. Přeci jen se chci soustředit na hlavní téma a tím je naše komfortní zóna. Už doma jsem byl připraven čelit výzvám, které mě tu čekaly. Chtěl jsem si ověřit, zda má mnoholetá cesta osobního rozvoje přináší ovoce. Jak to všechno dopadlo? A jaké byly tři mé největší výzvy, kterým jsem čelil? Pojďme začít mojí první výzvou.
1) Úprk z Jednoho z Nejkrásnějších Měst na Světě do Betonové Džungle
Praha patří bez debat mezi jedno z nejkrásnějších měst na světě. Mnoho lidí ji řadí v žebříčcích dokonce na první místo! Zvláštní, že rodilý Pražák si mnohdy tuto krásu neuvědomuje a žije ve svém každodenním stereotypu. Ať se máme dobře nebo špatně, všechno je ve výsledku jen stav mysli, na který si po chvilce zvykneme.
Taiwan je nádherný ostrov, ale i takové krásné místo se dnes potýká se dvěma zásadními problémy. Tím jsou hustota obyvatel na kilometr čtvereční a znečištění ovzduší. Moje univerzita a tím i místo, kde jsem měl strávit následujících osm měsíců, se nacházela v centru jednoho z největších měst na Taiwanu a sice v Taichungu, druhém nejlidnatějším městem na ostrově s populací blížící se téměř třem milionům obyvatel.
Rychle se vyvíjející město, se spoustou moderních staveb a luxusních domů. To ovšem neplatilo o okolí našeho školního kampusu. Ten připomínal pravý Taiwan. Betonová džungle s jedinou zelení schovanou uvnitř kampusu. Jedna restaurace vedle druhé. Ulice lemovány barevnými bannery, vůní místního jídla. I přes každodenní nával studentů, žádná vidina chodníku. Z okolí kampusu byla chudoba přímo cítit. U některých polorozpadlých budov bylo těžké uvěřit, že v nich dneska ještě někdo bydlí.
Ve slunečném Taichungu, kde většinu roku nespadne ani kapka, lze považovat za zázrak, když na chvíli spatříme modrou oblohu. Obloha byla dennodenně zakrytá šedou vrstvou smogu. Veškeré mé snahy o chytání bronzu tak ztroskotaly. Zůstal jen neustálý pocit pobytu v horké, vlhké páře.
2) Introvert ve Světě Extrovertů
A jakže souvisí můj pobyt v Taiwanu s přehršlemi extrovertů? Však to není USA, nebo Indie, ba naopak, tady převládají introverti, že?! Ano, Taiwan je národ introvertů. Lze to spatřit na celé ostrovní kultuře. Nicméně úprk jednoho introverta do země introvertů neznamená, že budete obklopeni jen introverty. Naše prostředí nám většinou vytváří sociální bublinu, která nás může odizolovat od pravdivého obrazu.
Není náhoda, že extroverti tvoří dominantní skupinu lidí, která vyráží do zahraničí. Ten pocit být někde, kde jsme ještě nebyli. V nové zemi, obklopeni novými lidmi, kulturou a zvyky. To vše jsou podněty, které extroverty přímo naplňují a nabíjí.
Bohužel, to co někoho přirozeně nabíjí, může druhého naopak vybíjet. Jako špinavý blonďák s modrozelenýma očima jsem patřil v kampusu mezi superhvězdy. Podle místních zvyklostí, kdy čím je člověk světlejší, tím je pro místní obyvatele zajímavější. Se nebylo čemu divit. Takových, mne podobných, se mezi dvaceti tisíci studenty mnoho nenašlo. Dali bychom se spočítat na prstech jedné ruky.
Ovšem mezi největší výzvy patřil pobyt na pokojíku v koleji. Malinkatá místnost o rozměrech 6 x 3 metry. Uvnitř vtěsnané dvě palandy, stolek pod oknem a dvě malé skříně. To celé propojené uličkou, kde se dva stěží vyhnuli. Místnost, kde by mnozí i sami trpěli klaustrofobií, byla pro čtyři studenty. Přidejme k tomu sdílenou koupelnu s umývárnou a vyjde vám, že čas, který strávíte o samotě, je to nejcennější co vás může přes den potkat.
3) Mandarijština, to je Jazyk Mimozemšťanů, Ne?
O mé slabé angličtině asi nemá cenu mluvit. Na přežití by však stačila. To jsem ovšem nepočítal s tím, že zde skoro nikdo anglicky umět nebude. Přeci jen, Taichung není hlavní město a v okolí kampusu to vypadalo jako pořádná divočina angličtinou nepolíbená. Jakou radost člověk měl, když mezi množstvím restaurací nalezl alespoň jednu, kde byla jídla vyobrazena i informativními obrázky.
Při jakékoliv interakci s místními jsem si připadal jako novorozeně. Už i dítě ve třech letech je schopné ze sebe vymáčknout více. Jaká ironie. Vyrazil jsem ze srdce Evropy do srdce Asie, abych poznal spřízněné duše. Bohužel, jak? Na rozdíl od mých spolužáků, mi jednoduchý pozdrav 你好, doplněn o otázku jak se máš 你好嗎, nestačil. Při marných pokusech o pokročilejší konverzaci mi tak zbyly oči pro pláč, který doplňovala fráze: 對不起, 我的中文不好 (volný překlad: Je mi to líto, ale moje čínština stoji za starou bačkoru.).
Inspiraci pro mojí jedinou kloudnou větu najdete v následující písničce. P.S. dejte bacha, je nesmírně chytlavá! A to především pro ty, kteří si prošli stejným peklem.
Výzvy Byly Nakonec Silnější, než Já Sám
Tak tady to máte. Pro někoho banality. Nicméně pro mě to byly 3 největší výzvy, kterým jsem za osm měsíců v pobytu v zahraničí čelil. Těmito výzvy jsem byl konfrontován dennodenně. Dopadala na mě jejich tíha, pod kterou jsem se znenadání ocitl mimo svojí komfortní zónu. Začal jsem si uvědomovat dříve přehlížené rozdíly v mém předešlém a současném životě. Kde je ta zeleň na kterou jsem z domova zvyklý? Kde je to příjemné podzimní počasí s babím létem, kdy na nás dopadají poslední letošní sluneční paprsky? S přibývajícím časem mi můj domov chyběl více a více. Prožíval jsem kulturní šok, který se mnou zatřásl větší měrou, než jsem si uměl představit.
Nenechte se zmást mým negativním článkem. Taiwan je skvělá země plná ještě lepších lidí. Nicméně chtěl jsem zde vypíchnout mé 3 největší výzvy, kterým jsem čelil. Jak mě donutily vystoupit z mé komfortní zóny. A jak jsem nakonec hluboce selhal a podlehl jim. Hned po návratu domů jsem si uvědomil, že je zde ještě spoustu věcí, na kterých musím vnitřně zapracovat.
Měli Bychom Opustit Svou Komfortní Zónu?
Účel světí prostředky. Ne nadarmo se říká, že má každý vystoupit ze své komfortní zóny. To je ten moment, kdy máme příležitost uvědomit si své slabosti a nedostatky. To je ta zkouška, která nás může spoustu věcí naučit, pokud jsme ji otevřeni. A tak, až se příště ocitneme ve složité situaci, kdy si nevíme rady jak dále. Tápeme a stres s úzkostí nás tíží. Otevřme se této výzvě, vydejme se ji vzhůru a poučme se z ní.
A co naučily výzvy mě? Na to se podíváme zase příště.